Osvoboďte se od boje a útěků

Přeji z celého srdce krásný čas nadcházejícího jara a s radostí opět usedám ke psaní. Dovoluji slovům, aby volně plynula a sdílím.

Poslední týdny jsou prolévány vlnami osvobozujících energií, které očišťují naše těla, mysl i srdce. Fyzická schránka mnohé přinutila zastavit se a zpomalit. Ne vždy jen tělo, ale i mysl, která zvědomuje shluky myšlenek, které dávají o sobě více a více vědět.

Jediným společným jmenovatelem je volání vaší duše, abyste zpomalili a zastavili se. Vytlačovány jsou strachy, zejména strachy o jistoty a mnozí vnímáte, že jsou vám předkládána témata týkající se obav z budoucnosti, obav o sebe, tělo a mnohdy i život.

Prosím zkuste si uvědomit, že celý tento proces vychází z hluboké minulosti, která si žádá své uvolnění z pout nevědomého odmítání a strachu.

Z čeho vlastně máme největší strach, odkud vychází prvotní boje a proč se vše zdá se stále vrací?

Strach, se kterým jsme konfrontování je strachem ze ztráty, zejména ze ztráty bezpečí, ztráty existenčních jistot a zejména toho nejzákladnějšího, mnohdy nevědomého strachu, týkajícího se ztráty těla, života. A vnitřní boj, jež svádíme byl vytvořen z přesvědčení, že se musím velmi snažit, abych o tohle vše nepřišla/el. Aby mně někdo, nebo něco nepřipravilo o svobodu, o klid, o zdraví, o lásku. Snažit se s podprahovým tlakem na sebe umocněným kontrolou, zda je to to správné, zda dělám dost, zda neudělám něco špatně, to vše je opět boj, který vedu sám/a se sebou. A každý boj, vždy přináší ztráty, kterých se nejvíce obávám. Tak se dostáváme do zacykleného kruhu, ze kterého se může zdát, není cesta ven.

A jak z toho vystoupit?

Není to tak těžké, ale zdá se to být velmi těžké.

Je třeba začít u zdroje toho všeho a tím jsem samozřejmé já sám. Tato takzvaná motanice začíná v bodě nejprvotnějšího vztahu a tím je můj vztah se sebou? No to je přeci jasné, můžete namítat, to slyšíme pořád. Vše začíná u sebelásky. Ano, ale jak tohle téma správně uchopit? Zní to jasně, ale pro mnohé dosti neuchopitelně.

Tak tedy fajn, pokusím se vám vše přiblížit, tak, aby mysl pochopila, protože u „ahá“ to začíná.

Jakmile vstoupím do fyzického těla a tady už to začíná být klíčové, navazuji první vztah. Vztah se svým tělem. A právě onen vztah je tou největší nápovědou a nejkrásnějším, nejhmatatelnějším klíčem k oněm dveřím. Ke dveřím hojnosti, svobody, radosti a smíchu.

Tělo, jeho pocity a projevy jsou nejpřesnějším komunikátorem našeho podvědomí. No možná se to může stále zdát být nejasné. Vydržte. Jdeme dál.

Otázka tedy zní. Jaký vztah máte ke svému tělu? Jak se v něm cítíte? Jak o něj pečujete, kolik času s ním trávíte? No, cítím, že mnozí by zde zareagovali, ale ano to vše dělám a věřím, že poměrně aktivně, ale přesto to není stále ono. Přesně tak, protože milovat své tělo má mnoho úrovní a částí na které zapomínáme, možná o nich úplně nevíme a když víme, nechceme se některých aktivit účastnit. Proč? Protože nám mohu nahánět strach, přinášet nepříjemné pocity a tohle je přesně to, co nechci – cítit se zase mizerně.

Tak tedy o co vlastně jde?

Boj a nebo útěk jsou velmi aktivní energie a v obou jsme konfrontování se strachem z nepříjemného, z toho co bude, z toho, o co mně to připraví, co ztratím.

A zde jdu k jádru všeho. Kde nejvíce bojujete se svým tělem? Od jakého fyzického prožívání utíkáte? Dám pár příkladů, pomohu vám. Nejčastěji odmítáme samozřejmě bolest a co odmítáme, to máme. Ať to souvisí s bolestí spojenou s nemocí a nebo s bolestí způsobenou ztrátou klidu, (kupříkladu někdo křičí, zlobí se), či bolestí způsobenou pohybem. A tak svádíme boj s tělem, zakazujeme si projevovat se, plakat, smát se, vískat, křičet, zpívat, hýbat se a tančit a to vše od strachu, abychom netrpěli, nebyli odsouzeni a neztratili tak něčí náklonnost, či abychom nezažili výsměch a neztratili ten zbytek sebevědomí a dobrého mínění, které o sobě máme.

A tímto konáním projevujeme čistou neúctu ke svému tělu a k sobě samým. A jsme v boji s tím, že chci, ale nemůžu, protože. Nemůžu je jasným polem oslabení vlastní síly, odmítání sebe, prožívání a lásky. A tento přístup se automaticky projeví ve všech vnějších vztazích. Je oslaben vztah partnerský, který nefunguje jak bych rád/a, je oslabena rovina zdraví, nemohu cítit radost, ne tolik kolik bych rád/a a navíc uzavírám tok hojnosti. Hojnost je plně propojena se schopností prožívat radost, být sám/a sebou. Prožívat hmotu, tělo, emoce.

Prožívání radosti, je přirozeností těla, pohybovat se. Běhat, být aktivní a ve skvělé kondici. Na kolik je vaše tělo vitálním? Nakolik ho denně oblažujeme pohybem, který si užíváme, nebo se ho učíme užívat si ho? Nakolik milujeme své tělo a vyživujeme je se skutečnou láskou? Nakolik konáme dobro pro sebe, aby mohlo být následně konáno dobro pro nás?

Pokud to takto není, odmítáme rovinu aktivity, konání, mužský princip v lidském těle.

Je zde však také část pasivní, jež vychází z polarity ženské. A kde byste tuto hledali? Není to tak těžké že ne? Je to oblast zastavení se a ztišení se. Nahlédněte pravdivě sami k sobě a zeptejte se kolik prostoru v denním režimu věnujete vztahu k sobě. S tím, že se setkáte sami se sebou. Jste jen vy a vy? Jen já a já. Že občas? Nebo to stále odkládáte? Protože to není dost zábavné a vzrušující? No je to jako se vším, co se učíte. Začátky jsou tak trochu nuda, někdy i trochu více. Navíc se zde nejspíše objeví a projeví to nepříjemno a ty části, které jsem tak pracně „jakože“ odehnal/a a mám se zase na to dívat, cítit to? Ano, protože ony části a jejich vztah k nim, se budou projevovat vně vás, dokud nebudou uzdraveny-přijaty. Je to o odvaze přestat s nimi bojovat, odhánět je a přestat před nimi utíkat.

Tolik toužíme po lásce a přitom se nesneseme sami se sebou. Tolik toužíme milovat a přitom nenávidíme své vlastní pocity a to jak se projevují. Tolik toužíme po klidu a přitom ho odmítáme. Vnější klid nelze stvořit jinak, než vytvořením míru ve svém nitru. Pokud nedokážu jen tak se sebou být, odmítám pole mínusu – negací, které se ve ztišení objeví. A odmítané pole mínusu se vždy někde projeví, nelze ho zničit. Častokráte ho vnímáme právě ve financích, či v nedostatku čehokoliv (pohody, lásky, kontaktu s druhým, zdraví atd.)

Začněme se více setkávat sami se sebou, neutíkejme od sebe protože...nemáme čas, nejde to, máme strach, je to nuda, není to tak důležité atd. Je to velmi, velmi důležité a je to důležitější než vydělávání peněz. Protože když začneme oceňovat sebe, dávat si čas, prostor a péči, bude o to plněji o nás pečovat a oceňovat nás vnější svět - Vesmír. Vnitřní přeci odráží vnější.

A tak chceme-li najít lásku, neutíkejme od ní, protože cesta k ní vede skrze lásku k tomu, co je „temné“, nemilé a možná odporné. Jen tudy vede cesta. Láska, skutečná láska je totiž bezpodmínečná a aby se mohla stát bezpodmínečnou, musíme se naučit milovat bez podmínek, tedy vše, i to tmavé, odporné či zavrženíhodné.

Láska je ohromná, obrovská energie nabitá neskutečnou silou a pokud odmítáme svou vlastní sílu, pak odmítáme sílu lásky.

Vezměme si zpět svou sílu, nárokujme si ji. Začneme říkat ANO sami sobě, naučme se milovat svou vlastní přítomnost, trénujme ji a ona z nás vykuje zlato. Zamilujme se do svého těla, říkejte mu každý den krásná slova, říkejme je sami sobě. Už to neodkládejme, už ne až zítra. Začněme právě dnes. Teď. A dveře k lásce a hojnosti se otevřou. Vy, jen vy tohle můžete udělat. Jen vy můžete říct jasné ANO sobě, svým emocím, tělu a životu.

A proč? Protože chceme být opravdově šťastni a chceme žít opravdovou a požehnanou lásku, lásku z těch nejkrásnějších snů. Tak vykročme a jděme kupředu a taky k sobě. Protože bytí se sebou je obrovské konání, které se velmi, velmi vyplatí. Více než cokoliv.

Žehnám do vašich životů a přeji jen lásku.

S objetím,

Samaya